Filosofický časopis

Jan Halák: Merleau-Pontyho pojetí těla jako pole strukturace a jeho ontologický význam číslo 2/2015

Merleau-Pontyho rozbory patologií vnímání ukazují, že „objektivní“ i „subjektivní“ události mají pro živé tělo smysl pouze v závislosti na jeho celkové rovnováze, tj. na tom, jak se celkově organizuje a jak tím oněm událostem „vychází vstříc“. Aplikujeme-li toto pojetí na Husserlův příklad dvou vzájemně se dotýkajících rukou jednoho těla, pak musíme konstatovat, nikoli že je v této situaci dáno krytí určitých subjektivních počitků s určitými objektivními kvalitami, nýbrž že mé tělo ve smyslu objektu je výsledkem strukturace celkového pole těla pomocí těla jakožto vykonavatele perceptivních intencí. Tělo-objekt, a ze stejných důvodů nakonec i tělo-subjekt, je proto produktem analýzy těla ve smyslu pole schopného strukturace či polarizace, nikoli jeho původní fenomenologickou „vrstvou“, jako je tomu u Husserla. Uchopuje-li se tělo jako vnímatelné pouze změnou struktury sama sebe, nakolik je určitým polem strukturace, pak ovšem i „vnější“ věc, která je rovněž pólem takového uchopování, musí náležet do v nějakém smyslu stejného ontologického „pole“ jako tělo. Merleau-Pontyho „tělesnost“, tj. cirkularita mezi tázáním vnímání a odpovídáním vnímaného, je tak fenoménem vyskytujícím se i mimo hranice těla jako jednotlivého jsoucna. Tento fakt umožňuje pojem tělesnosti rozšířit a chápat jej jako „živel“, tj. jako dimenzi, v níž se jednotlivá jsoucna vůbec ukazují.

Klíčová slova: Maurice Merleau-Ponty, Edmund Husserl, tělo (corps), tělesnost (chair), vnímání, ontologie, fenomenologie

Merleau-Ponty’s conception of the body as a field of structuralisation and its ontological significance

Merleau-Ponty’s analyses of the pathology of perception show “objctive” and “subjective” events  have sense for the living body only in relation to its whole equilibrium, that is, to how it organises itself overall and how it thus “meets” those events. If we apply this conception to Husserl’s example of two mutually-touching hands of one body we must then state not that  we perceive here a coincidence of certain subjective sensations with certain objective qualities, but rather that my body, in the sense of an object, results from a restructuralisation of the whole field of the body accomplished by the body as the performer of perceptual intentions. The body-object, and for the same reasons also the body-subject, is therefore the product of the analysis of the body in the sense of a field of structuralisation or polarisation, not its original phenomenological “stratum”, as in Husserl. If the body grasps itself as perceptible only by a change of its own structure, inasmuch as it is a certain field of structuralisation, then an “external” thing, which is likewise a pole of such grasping, must belong to the same ontological “field” as the body. Merleau-Ponty’s “flesh”, that is the circularity between questioning of perception and answering of the perceived, is thus a phenomenon taking place beyond the boundary of the body as a singular being. This fact allows the concept of flesh to be extended and to be understood as an “element”, that is, as a dimension in which individual beings only appear.

Keywords: Maurice Merleau-Ponty, Edmund Husserl, body (corps), flesh (chair), perception, ontology, phenomenology

Zakoupit článek

Filosofický časopis © 2017