Filosofický časopis

Daniel Heider: Suárezova teorie poznání a její vztah k tomismu číslo 6/2011

Suárezova teorie poznání, rozpracovaná ve spise O duši (1621), představuje významný filosofický doplněk slavných Metafyzických disputací (1597). I když spis O duši vyšel až po Suárezově smrti, jeho základní myšlenky byly samotným Suárezem vypracovány již v první polovině 70. let 16. století. Právě proto vytváří tento čistě filosofický spis nezbytný kontext Suárezových metafyzických úvah.
Předkládaná studie představuje základní rysy Suárezovy teorie poznání, s důrazem na poznání rozumové a s přihlédnutím k jejímu kritickému vztahu k tomistické teorii. Právě tomistická teorie se ukazuje jako systém, na němž se Suárezovo myšlení profiluje. Vedle stručné prezentace historického kontextu díla a vedle náčrtu základní antropologické tendence, související s určitým Suárezovým dualismem v otázce vztahu duše a těla, autor předkládá čtyři základní charakteristiky Suárezovy teorie poznání. 1) Suárezova teorie poznání je specifikována jako nauka, která klade důraz na vitální povahu poznání. Celkový princip poznání nelze uvažovat bez faktoru pozorné duše; trpný rozum, jako reálně identický s rozumem činným, nelze uvažovat jako zcela pasivní první látku; intencionální species reprezentují extramentální předměty pouze zárodečně; intencionální spojení poznávajícího subjektu s poznanou věcí lze chápat nanejvýš jako sjednocení akcidentální. Všechny tyto teze se ukazují jako ne-tomistické. 2) Suárezova teorie poznání se vyznačuje přímým kognitivním realismem. Odmítnutím reálně odlišné vyjádřené species (species expressa) a zamítnutím definice formálního pojmu jako toho, v čem (id in quo) uchopujeme extramentální věci, se Suárez jednoznačně hlásí ke koncepci přímého realismu. Tomistickou teorii nahlíží jako tu, která se dostává příliš blízko k nežádoucímu reprezentacionismu. 3) Suárezovo učení se dále vyznačuje teorií sympatie kognitivních potencí, majících svůj kořen ve společné duši. Právě tato teorie, v renesanční filosofii široce přijímaná, vykládá vztah mezi smyslovým a rozumovým poznáním a-kauzálně. Suárez ji koncipuje v kontrastu k teorii tomistické, která pracuje s výkladem kauzálním. 4) V poslední části studie je představena Suárezova epistemologická teorie přímého rozumového poznání materiální jednotliviny. Tomistické učení o reflexivním rozumovém poznání jednotliviny je Suárezem odmítnuto ze stejného důvodu jako tomistická teorie o reálně odlišném termínu kognitivního aktu: Obojí narušuje přímý realismus, a tak i objektivitu našeho poznání. 
Autor dochází k negativnímu závěru, že Suárezova teorie poznání nenachází svou stěžejní inspiraci v teorii tomistické. Hlavní vliv, jeho rozpracování se však autor nevěnuje, je, jak se zdá, třeba připsat tradici augustiniánsko-františkánské. Současně autor upozorňuje na některá suareziánská témata, například okazionalismus, vrozené ideje, před-zjednaná harmonie či jednota apercepce, která Suáreze přibližují koncepcím raně novověkých racionalistů.


Klíčová slova: Suárez, tomismus, psychologie, epistemologie, intelekt, intencionální species, přímý realismus, reprezentacionismus, abstrakce, novověký racionalismus 


Suárez’s theory of knowledge and its relation to Thomism 


Suárez‘s theory of knowledge, worked out in his On the Soul (1621), presents a significant philosophical addition to the famous Metaphysical Disputations (1597). Even if On the Soul was published posthumously, its basic thoughts were developed, by Suárez himself, as early as in the first half of the 1570’s. For this reason this work of pure philosophy provides the indispensable context for Suárez’s metaphysical reflections.

The article presents the fundamental characteristics of Suárez’s theory of knowledge, with emphasis on knowledge of reason, and with a view to its critical relation to Thomist theory. It is above all Thomist theory which Suárez was addressing. Next to the brief presentation of the historical context of the work and a sketch of the basic anthropological tendencies connected with Suárez’s particular form of dualism with regard to the question of the soul and body, the author presents four basic characteristics of Suárez’s theory of knowledge. 1) Suárez’s theory of knowledge is characterised as a doctrine that puts emphasis on the vital nature of knowledge. The whole principle of knowledge cannot be considered without the factor of the attentive soul; passive reason, as really identical with active reason, cannot be treated as passive primary matter; the intentional species represent extramental objects only in an embryonic way; intentional connections of the knowing subject with the known thing can be understood as, at most, an accidental one. All these theses are clearly signs of non-Thomism. 2) Suárez’s theory of knowledge is characterised by direct cognitive realism. The rejection of the expressed species (species expressa) really distinct from the cognitive act and the rejection of the definition of a formal concept as that in which (id in quo) we grasp extramental things, shows that Suárez unequivocably advocates a conception of direct realism. He views Thomist theory as approaching too closely to an undesirable representationalism. 3) Suárez’s teaching is further characterised by a theory of the sympathy of cognitive potencies having their root in a common soul. It is this theory – widely accepted in Renaissance philosophy – which understands the relation between sensory and rational knowledge acausally. Suárez conceives it in contrast to the Thomist theory which works with a causal understanding of this relation. 4) In the final part of the study Suárez’s epistemological theory of the direct rational knowledge of material individuals is presented. Thomist teaching on the reflexive rational knowledge of individuals is rejected by Suárez for the same reason as Thomist theory on the real distinction between the concept and cognitive act: both offend against direct realism and thus also against the objectivity of our knowledge.

The author comes to the negative conclusion that Suárez’s theory of knowledge is positively not primarily inspired by Thomist theory. The main influence – one which the author does not attempt to elaborate – seems to be the Augustinian-Franciscan tradition. At the same time attention is drawn to some of Suárez’s themes that are taken up by modern philosophy, such as occasionalism, innate ideas, predetermined harmony and the unity of apperception – these bring Suárez close to the conceptions of early modern rationalists.

Filosofický časopis © 2017