Filosofický časopis

Zuzana Parusniková: Jedinec v běhu světa. Zamyšlení nad Hegelovým pojetím číslo 3/2011

Autorka se zamýšlí nad místem individua v běhu dějin, odehrávajícím se na podloží sebeutváření absolutna. Zaměřuje se na Hegelovu Fenomenologii ducha, konkrétně na kapitolu „Rozumné sebevědomí, které se samo uskutečňuje“, kde Hegel zkoumá vztah substanciality a subjektivity ve fázi vzniku moderní společnosti. V této fázi dějin člověk osvědčuje své sebevědomí a svobodnou individualitu, ale současně trpí ztrátou substanciálního ukotvení. Hegelova filosofie představuje velkolepý pokus o sjednocení těchto dvou perspektiv, ve kterém by plné rozvinutí zvláštnosti a naplnění jedinečnosti souznělo a bylo podmínkou – naplnění neosobního, dynamicky se uskutečňujícího absolutního principu. Autorka se domnívá, že Hegelův metafyzický rámec neposkytl dostatečný prostor pro uznání autentičnosti člověka, typické pro moderní diskurs, neboť subjektivita sama je do určité míry projevem absolutna. Akceptujeme-li ale Hegelovo metafyzické stanovisko, otevře se další zajímavá perspektiva: individuum uspokojuje svou bytostnou potřebu sounáležitosti s celkem a postupně chápe, že je součástí velkolepého procesu a že se podílí na společném díle lidstva

 The individual in the course of the world

The author considers the place of the individual in the course of history which unfolds on the ground of the self-realisation of the absolute. The focus is on Hegel’s Phenomenology of Spirit, particularly on the chapter “Rational self-consciousness which is self-realising” in which Hegel explores the relation between substantiality and subjectivity in the phase of the emergence of modern society. In this phase of history man shows his self-consciousness and free individuality, but at the same time suffers the loss of his substantial grounding. Hegel’s philosophy presents a grand attempt at uniting these two perspectives according to which the full development of peculiarity and uniqueness is in harmony with – and a condition of – the fulfillment of an impersonal, dynamically-realising, absolute principle. The author argues that Hegel’s metaphysical framework does not provide sufficient space for the recognition of the authenticity of man, emphasised in modern discussion, since subjectivity itself is, to a certain extent, the manifestation of the absolute. But, if we adopt Hegel’s metaphysical standpoint, another interesting prospect opens up: the individual satisfies his essential need of a sense of belonging to a whole, and gradually understands that he is part of a grand process and that he shares in the common work of mankind. 

Filosofický časopis © 2017