Filosofický časopis

Ondřej Švec: Hegelův aforismus a temný kout vlastního já ve světle existenciální fenomenologie číslo 1/2020

Jak dosáhnout celistvého uchopení vlastního já, má-li na rozdíl od ponožky povahu něčeho, co je třeba vykonávat, co je z principu nehotové a co nelze zaštupovat žádnou dodatečně konstruovanou jednotou? Tato otázka bude příležitostí k odhalení několika společných motivů Hegelovy filosofie a existenciálně laděné fenomenologie, počínaje důrazem na zakoušenou absenci jednoty jako bezprostřední pohnutky k projasnění sebe-vztahu. Tuto jednotu na rozdíl od Husserla nehodláme situovat do transcendentálně reflektovaného proudu vědomí, ale do porozumění sobě samému na základě aktivit vykonávaných ve sdíleném prostoru světa. I zde se však vynoří nové rozpory, spojené s nevyhnutelným sebe-zvěcněním jakožto současné podmínky i překážky ztěžující dosažení celistvého bytí sebou. Namísto Heideggerova důrazu na nezastupitelnost vlastního „moci být“ se v závěru znovu prosadí hegelovská perspektiva, z níž sebevědomí neustále rekonstituuje svou vždy prekérní jednotu tím, že přijímá i kriticky reviduje své zvěcnění ve veřejné sféře jako podmínku svého bytí sebou. 

Klíčová slova: G. W. F. Hegel, Martin Heidegger, sebevědomí, existenciální fenomenologie, jednota, být-sebou, das Man



Hegel’s Aphorism and the Dark Corner of the Self in the Light of Existential Phenomenology

How can we achieve a unified sense of the self through a manifold of its manifestations if our selfhood is – unlike the wholeness of a sock – its own accomplishment and cannot be “mended” in any post hoc constructed unity? This issue will allow me to highlight several convergent themes between Hegel and existential phenomeno-logy, starting with an emphasis on the experienced lack of unity as imminent moti-vation for making explicit the nature of our self-relation. Contrary to Husserl, the self-relation does not get its clarity through transcendental reflection on the stream of experience, but rather through self-understanding stemming from one’s worldly dealings. However, new contradictions will arise in this ontological reinterpretation of self-questioning: to produce oneself through objectification appears both as a necessary condition and as a fundamental obstacle for doing justice to the unity of our lives as wholes. In the end, Heideggerian emphasis on one´s own “ability-to-be” will be rejected through the reappropriation of a Hegelian perspective, according to which self-consciousness repeatedly achieves its precarious unity by both accepting and critically revising its objectification in the public sphere.
 
Keywords: G. W. F. Hegel, Martin Heidegger, self-consciousness, existential phenomenology, unity, self-relation, das Man

Zakoupit článek

Filosofický časopis © 2020