Filosofický časopis

Martin Profant: Melancholie osmašedesátého roku číslo 4/2018

Autor interpretuje několik textů pocházejících z období epilogu pražského jara (pozdní podzim 1968 – srpen 1969): polemiku o českém údělu a soubor Kosíkových úvah z okruhu Naší současné krize Střední Evropy. Svoji interpretaci koncentruje kolem pojmu české/československé možnosti jako kulturně-historických podmínek zformovaných v národní kultuře (v nenacionalistickém pojetí národa), jež otevírají specifickou šanci na rozvinutí socialistického emancipačního projektu a přetvoření byrokratické diktatury v demokratický socialismus. Přebírá od Stříteckého vymezení generace ‚stárnoucího mládí komunismu‘, kterou chápe (oproti Stříteckého ideologické kritice) jako hegemona utváření veřejné vůle a imaginace v období pražského jara. Jde ovšem o hegemona, který není zcela srozuměný s politickým rozměrem své role: V situaci striktní sovětské dominance byla šance na úspěch politického jednání vycházejícího z československé možnosti velmi omezená –ovšem pokud by se jí příslušníci výše zmíněné generace dobrovolně vzdali, znamenalo by to nejen rezignaci na socialistický ideál, ale i zdrcující konflikt s biografií a stylizací sebe samých, rozpad jejich vlastní integrity. Právě konflikt mezi vědomím tohoto omezení a nemožností vzdát se šance (otevřené krizí KSČ v lednu 1968) využít politicky československou možnost pak vytváří první vrstvu melancholie pražského jara. Kosíkovo přepsání československé možnosti do vize harmonického sjednocení politiky a kultury –ve kterém přesměroval utopickou energii socialismu republiky rad z jejího spojení s politickou realizací emancipačního cíle, z ospravedlnění emancipačního ideálu rozpoznanými možnostmi revoluční praxe –do pobývání jednotlivce a jeho utváření a uznání v družnosti s druhými lidmi, čte pak autor článku jako ústup od emancipačního projektu ve prospěch rezistence, se kterou člověk zachovává tvrdošíjně věrnost ideálu osvobození. Utopie zde získává formu zavazující melancholie.

Klíčová slova: reformní komunismus, humanistický socialismus, národ, nacionalismus, československá možnost, pražské jaro 1968

The Melancholy of the Year Sixty-Eight

The author interprets several texts arising in the period of the epilogue to the Prague Spring (late autumn 1968 – August 1969) – polemical discussions on Český úděl (The Czech Deal) and a collection of Kosík’s meditations on the themes of Naše současná krize (Our Conterporary Crisis) and Střední Evropa (Central Europe). The author concentrates his interpretation on the concept of the Czech/Czechoslovak opportunity, as culturally-historical conditions, formed in the national culture (in a non-nationalistic conception of nation), which open up a specific opportunity for the development of a socialist emancipatory project, and for the reformation of the bureaucratic dictatorship into democratic socialism. He takes from Střítecký the definition of the generation of “the ageing youth of communism” which he understands (in opposition to Střítecký’s ideological critique) as a hegemon in the formation of the public will and imagination in the period of the Prague Spring. The hegemon in question, however, has not completely agreed with the political dimension of his role: in the situation of strict Soviet dominance, the chances of success for political conduct arising from the Czechoslovak opportunity were very limited. However, if the members of the aforementioned generation voluntarily surrendered these chances, it would mean not only resignation of the Socialist ideal, but also a devastating conflict with their own self-image and life story, and the collapse of their own integrity. It is this conflict between the awareness of this limitation and the impossibility of surrendering all chances (begun by the crisis of the Czechoslovak Communist Party in January 1968) of politically exploiting the Czechoslovak opportunity, amounts to the first layer of the melancholy of Prague Spring. Kosík reassigns the Czechoslovak opportunity to the vision of a harmonious unification of politics and culture, in which the utopian energy of the Socialist Republic was redirected away from its connection with the political realisation of an emancipatory aim, and from the justification of the emancipatory ideal distinguished by the possibilities of revolutionary praxis, towards the life of the individual and his formation and recognition in sociability with other people. This reassignment is treated, by the author of the article, as a retreat from the emancipatory project in favour of a resistance by which a person stubbornly preserves their faith in the idea of liberation. Utopia now takes on the form of the binding melancholy.

Keywords: reform communism, humanistic socialism, nation, nationalism, Czechoslovak possibility, 1968 Prague Spring

Zakoupit článek

Filosofický časopis © 2018