Filosofický časopis

Current issue

Jaroslav Peregrin: Co dělá člověka člověkem? „Povaha“ versus „potrava“ číslo 5/2019

To, jaký člověk je a co dělá, může být věcí jeho „povahy“ (nature), nebo věcí toho, co se během dosavadního života naučil – součástí jeho „intelektuální potravy“ (nurture). Toto rozdělení nabývá velmi konkrétní podoby zejména tehdy, podíváme-li se na člověka jako na výtvor evoluce; a v literatuře se o něm vedou obsáhlé diskuse. Po počátečním příklonu k určující roli „povahy“ (člověk by měl být silně geneticky determinován podobně jako jiní tvorové) se nyní začínají do hry vracet názory, že za mnohé z toho, co děláme, může spíše kultura než genetika, a tedy spíše „potrava“ než „povaha“. V tomto článku dovozujeme, že ač člověk je, tak jako jiní tvorové, geneticky determinován, jeho specifickou geneticky danou zdatností je bezprecedentní flexibilita chování, která vede k tomu, že souvislost mezi jeho specifickými projevy a jeho genetickou výbavou je nesrovnatelně volnější než u jiných živočichů. (Člověk je „předurčen k nepředurčenosti“.) A kulturu můžeme z tohoto úhlu pohledu vidět jako cestu, jak chování normalizovat a uvést do „standardních“ kolejí tam, kde je přílišná flexibilita na obtíž. To souvisí se specifickou rolí, kterou u nás lidí hrají pravidla. 

Klíčová slova: evoluce, kultura, svoboda, jazyk, pravidla

What Makes a Person a Person? “Nature” versus “Nurture”

What a person is like and what he or she does can be a fact of her “nature“ or a fact of what she has learned up to that point in life – the constituent of her “intellectual nurture”. This divide acquires a very concrete form, especially if we look at a person as a product of evolution; and in literature extensive discussions are conducted about it. After an initial inclination towards a determining role for “nature” (a human would be as deeply genetically determined as are the other creatures), the view that much of what we do might be more culturally than genetically determined, and therefore “nurture” instead of “nature”, is now coming back into play. In this article, we conclude that though a person is, just as are other creatures, genetically determined, his or her specific, genetically-given capability is an unprecedented flexibility of behavior, and this leads to the fact that the connection between her specific manifestations and her genetic makeup is incomparably freer than is the case with other animals. (A person is “predetermined to not be predetermined”.) And from this point of view we can see culture as a route toward normalizing behavior, introducing it into the “standard” pathways when its excessive flexibility becomes a problem. This is connected with the specific role that rules play for us people. 

Keywords: evolution, culture, freedom, language, rules

Filosofický časopis © 2012