Filosofický časopis

Bernard Williams: Liberalismus strachu číslo 2/2011

Překlad Williamsovy přednášky zařazené v rámci série „The Isaiah Berlin Lecture, již prezentoval na Wolfson College v Oxfordu roku 1994.
Od vzpomínek na přítele Berlina přechází Williams k politické a morální filosofii a k otázkám, komu je vlastně určená, kdo má být jejím adresátem. Pro správnou odpověď je třeba si uvědomit, čeho filosofie mů
že dosáhnout. Jako příklad, který po zbytek přednášky rozebírá, autor volí liberalismus strachu Judith Shklarové, podle něhož jsou základními prvky politického života slabí a mocní (ne autonomní rozvažující).
Ne
ž odpoví na otázku, komu adresuje své teze liberalismus strachu, který se soustředí na omezeníškod (a ne na rozvíjení autonomních jednotek společnosti), Williams rozliší mezi posluchačem naslouchajícím vypravěči a potenciálním obecenstvem, jež oslovuje autor díla. V soudobé politické filosofii je posluchačem ten, kdo má moc prosazovat dané ideje, obecenstvem pak široká veřejnost, která by měla zplnomocněnce kriticky sledovat. Problém je, že z takové struktury literatury mizí „ti ostatní“ a s nimi i skutečná politika. Liberalismus strachu naopak tuto stránku nezanedbává a bere vážně politiku, tj. moc, její rozdělení, a hlavně omezení v každé situaci. V podstatě jediným zájmem je analýza asymetrie moci a bezmoci a to, jak působí ke škodě bezmocných. Protože v tomto smyslu pracuje s jedinými univerzáliemi (mocí, bezmocí, strachem, krutostí), jsou jeho posluchači všichni lidé. Liberalismus strachu vychází z konkrétní situace (odsud i důraz na historii), a ne jako některé filosofické teorie od vymyšlených obecných tezí, které se pak pokouší aplikovat.


The liberalism of fear


This is a translation of Williams’ 1994 lecture in the series of Isaiah Berlin Lectures at Wolfson College, Oxford.
After some recollections of his friend Berlin, Williams turns to political and moral philosophy and raises the question of who is their addressee. In order to give the correct answer we must first be aware of what philosophy can achieve. As his example, which he analyses in the remainder of the lecture, Williams takes the liberalism of fear of Judith Shklar, which holds that the basic elements of political life are the weak and the strong (not autonomous deliberaters).
Before he responds to the question of who is addressed by the thesis of the liberalism of fear, which focuses on the limitation of harm (and not on the development of autonomous units in society), Williams distinguishes between a listener attending to a narrator, and the potential community which the author addresses in their work. In contemporary political philosophy the listener is the one who has the power to put across the given ideas, while the community is the wider public which should critically attend to the one granted power. The problem is that from such literature “the others” drop out, and with them real politics disappears too. The liberalism of fear, on the contrary, does not neglect this aspect, and takes seriously politics itself – that is, power, its division, and, above all, its limitation in each situation. The only basic interest of this work is the analysis of the asymmetry of power and powerlessness, and of how it contributes to the harm of the powerless. Because this means that the author works only with universals (power, powerlessness, fear, cruelty), her listeners are all people. The liberalism of fear emerges from a concrete situation (thus the emphasis on history), and not, like many kinds of philosophical theory, from excogitated general theses which are offered for application. 
T.H.

Filosofický časopis © 2017