Filosofický časopis

Filip Tvrdý: Hume proti náboženství číslo 2/2017

Žádnému tématu – s výjimkou historie Anglie – nevěnoval David Hume více pozornosti než náboženství. Jak už to ale s Humovým filosofickým odkazem bývá, i jeho teorie náboženství byla podrobena celé řadě mnohdy naprosto protikladných interpretací – a právě těm bude věnována první část mého článku. Došlo totiž k pokusům představit jej jako teistu, fideistu, deistu, agnostika nebo ateistu. Ve druhé části budu obhajovat hypotézu, podle níž je úsilí zařadit Huma do jediného údajně správného výkladu liché, protože každá taková snaha naráží na nepřekonatelné terminologické spory, interpretační potíže a argumentační pochybení. Nemusí nás ovšem zajímat, co si Hume ve skutečnosti o náboženství myslel, případně za jaký typ věřícího či nevěřícího se považoval. Mnohem přínosnější je pochopit, jakým způsobem Humova koncepce předchází a obohacuje současnou ateologii. Ve třetí části proto představím textovou evidenci z primárních pramenů, v nichž se Hume zabýval kritikou zjeveného i přirozeného náboženství, morálních i psychologických aspektů religiozity. Závěrem se krátce zamyslím nad Humovou koncepcí „pravého náboženství“ a jejím uplatněním v sekulární společnosti.

Klíčová slova: David Hume, filosofie náboženství, ateismus, zjevené náboženství, přirozené náboženství
 

Hume against Religion

David Hume gave more attention to no subject – except for the history of England – than religion. As is usual with Hume’s philosophical legacy, however, his theory of religion has been subject to a wide range of interpretations, many of which are straightforwardly contradictory – and it is just those which are the focus of the first part of my article. There have, after all, been attempts to present Hume as a theist, fideist, deist, agnostic and atheist. In the second part I will defend the claim that any attempt to categorise Hume according to a single, allegedly true, interpretation, is groundless because every such attempt comes up against insurmountable terminological disputes, interpretational difficulties and doubt concerning argumentation. We do not, however, have to concern ourselves as to what Hume actually thought about religion, or what kind of believer or non-believer he took himself to be. A much more fruitful approach is to understand how Hume’s conception anticipates and enriches contemporary atheology. In the third part I will therefore present textual proof from the primary sources to show how Hume offered a critique of revealed and natural religion, of moral and psychological aspects of religiosity. By way of conclusion, I will reflect on Hume’s conception of “true religion” and its application in secular society.

 Keywords: David Hume, philosophy of religion, atheism, revealed religion, natural religion

Zakoupit článek

Filosofický časopis © 2017