Filosofický časopis

Josef Fulka: Co znamená být člověkem? Ke knize Étienne Bimbeneta „L’Animal que je ne suis plus“ číslo 5/2012

Kniha Etienna Bimbeneta „L‘animal que je ne suis plus“ je ambiciózním pokusem o vymezení lidství ve vztahu k animalitě, přičemž tento projekt se vepisuje do tradice tzv. fenomenologie života. Autor v mnohém navazuje na filosofii Maurice Merleau-Pontyho, ale zároveň jeho myšlení doplňuje zejména tím, že se konfrontuje s novými poznatky v oblasti psychologie a lingvistiky. Základem jeho výkladu vztahu člověka a zvířete je filosofická interpretace fenoménu tzv. sdílené pozornosti, tj. schopnosti lidského jedince vnímat jinou lidskou bytost jako bytost intencionální, schopnosti, která je podle některých lingvistů nepostradatelnou podmínkou osvojení si řeči. Z tohoto východiska potom Bimbenet interpretuje vztah člověka ke světu, který se podle něho výrazně liší od vztahu, který se světem udržuje zvíře. Předkládaná recenzní studie jednak shrnuje závěry, k nimž Bimbenetova kniha dospívá, a jednak jeho dílo zařazuje do širšího kontextu fenomenologie života a některých lingvistických teorií.


What does it mean to be a man?


The book by Étienne Bimbenet L’animal que je ne suis plus is an ambitious attempt to define humanity in relation to animality, a project that considers itself a part of the tradition of the “phenomenology of life”. The author displays a manifold debt to the philosophy of Maurice Merleau-Ponty, but at the same time he adds to Merleau-Ponty’s thought, especially by tackling new findings in the area of psychology and linguistics. The basis of this account of the relation between man and animal is a philosophical interpretation of the phenomenon of “shared space”, i.e. the ability of the human individual to perceive another human being as an intentional being—an ability that is, according some linguists, an indispensable condition for the acquisition of language. From this viewpoint Bimbenet then inprets the relation of man to the world which, he argues, is in sharp contrast to the relation which an animal maintains with the world. This review not only summarises the conclusions that Bimbenet’s book comes to, but also puts the work into the broader context of the phenomenology of life, and of certain linguistic theories.

Filosofický časopis © 2017