Filosofický časopis

Martin Bojda: Dialektika mezi neidentitou a imanencí číslo 3/2015

Studie pojednává meze Marxovy reinterpretace Hegelem koncipované dialektiky jako sebezprostředkování podstatového skrze historickou skutečnost: ukážeme Marxovo odesencializování (již předtím ovšem zcela monistického) hegelovského absolutního ducha a důsledky Marxova pojetí vědomí jako vědomého bytí pro koncept kultury, redukované totiž na zájmově podmíněnou, „ideologickou“ praxi a její sebereflexi. Tak podrobuje kritice i redukci objektivity na totalitu u zakladatele novodobého západního marxismu György Lukácse, poukazuje na reziduum (ničím objektivně nelicencovaného) sebekladoucího subjektivismu v jeho „třídním vědomí“, a srovnává tento imanentistický koncept jednak s utopistickým Ernsta Blocha, předcházejícím Derridův akcent na autokriticismus marxismu jako filosofie historicity kategorií (jak jej ovšem teoreticky uchopil sám Lukács!), jednak s dialektikou neidentického možného Theodora W. Adorna. Reflexí na marxovský pojem (historického) vědomí (vědomého Bytí) skrze kritický průhled jeho nejvýznamnějšími (dle nás) interpretacemi ve 20. století se studie snaží o postižení mezí monisticky koncipované dialektiky pro demokratickou sociální praxi uchovávající „princip naděje“ v otevřenosti nesubsumovatelného jednotlivého.

Klíčová slova: Marx, Engels, Lukács, Bloch, Adorno, bytí, vědomí, kultura, ideologie, subsumpce, kritika, naděje, imanence, utopie

A dialectic between non-identity and immanence

This study discusses the limits of Marx’s reinterpretation of Hegel’s conception of dialectics as a self-mediation of the fundamental by way of historical reality: we will show Marx’s disessentialisation of the (already quite monistic) Hegelian absolute spirit, and the consequences of Marx’s conception of consciousness as of a conscious being for the concept of culture, reduced that is to interest-conditioned, “ideological” praxis and its self-reflection. The study thus subjects to criticism the reduction of objectivi­ty to totality in György Lukács, the founder of modern western Marxism; it points to the residuum (in no way objectively unlicensed) of self-positing subjecti­vism in his “class-consciousness”; and it compares this immanentist conception with, on the one hand, the utopian conception of Ernst Bloch, foreshadowing Derrida’s stress on the auto‑criti­cism of Marxism as a philosophy of the historicity of categories (as Lukács himself theo­retically understood it!), and, on the other hand, with the dialectical non‑identity of the possible of Theodor W. Adorno. By reflecting on Marx’s concept of (historical) consciousness (of conscious Being) through critical insight into its most (in our view) signi­ficant interpretations of the 20th century, the study attempts to capture the limi­ts of the monistically-conceived dialectic for democratic social pra­xis, preserving the “principle of hope” in the openness of the unsubsumable individual.

Keywords: Marx, Engels, Lukács, Bloch, Adorno, being, consciousness, culture, ideolo­gy, subsumption, criticism, hope, immanence, utopia

Zakoupit článek

Filosofický časopis © 2017