Filosofický časopis

Michael Hauser: Tělo jako sarx číslo 1/2011

Článek se pokouší rehabilitovat pojímání těla u Ludwiga Feuerbacha a mladého Marxe. Cílem je ukázat, že Feuerbach vytvořil pojem tělesnosti, jenž se liší od jeho pojímání psychoanalytického nebo politického (tělo jako předmět biomoci), jež převládá v dnešní postmarxistické teorii. Rozdíl mezi tímto dvojím pojetím lze vyjádřit tak, že jeho feuerbachovské a mladomarxovské chápání odpovídá pojmu sarx (tělo přírodní), kdežto jeho pojímání postmarxistické pojmu sóma (symbolizované tělo).

Postmarxističtí autoři zpravidla vycházejí z Althusserova odmítnutí této koncepce. V článku se proto věnuji Althusserově kritice Feuerbachovy filosofie ve vztahu k otázce tělesnosti a snažím se dovodit, že Althusserova teorie nedokáže uchopit to, co je hlavním Feuerbachovým objevem.

V poslední části se zabývám Feuerbachem jako prvním myslitelem neidentity (Adornův termín) a zaměřuji se na jeho úvahy o smrti jako skrytém pozadí jeho „živého a skutečného těla“. Závěrem je, že Feuerbach přichází s pojetím tělesnosti, které se nedá zcela začlenit do kulturních a biopolitických praktik. 

Klíčová slova: sarx, soma, smrt, Feuerbach, postmarxismus

The body as sarx

 The article attempts to revive the conception of the body in Ludwig Feuerbach and the young Marx. The aim is to show that Feuerbach produced a concept of embodiment which is to be distinguished from its conception in psychoanalysis and in political thought (the body as the object of bio-power) which prevail in contemporary post-Marxist theory. The difference between these two conceptions can be expressed thus: the Feuerbachian and young-Marxian understanding corresponds to the concept sarx (the natural body), while its conception in post-Marxist thought corresponds to the concept sóma (the body symbolised).

 Post-Marxist authors generally assume the correctness of Althusser’s rejection of this conception. It is for this reason that I examine Althusser’s critique of Feuerbach’s philosophy in its relation to the question of embodiment and I attempt to show that Althusser’s theory cannot comprehend Feuerbach’s most important discovery.

 In the final part I deal with Feuerbach as the first thinker of non-identity (Adorno’s term) and I look at his reflections on death as the hidden background of his “living and real body”. The conclusion is that Feuerbach introduces a conception of embodiment which cannot be completely incorporated into cultural and bio-political practices.

Filosofický časopis © 2017